Uhlí, uhlíš, uhlíme aneb český horník býval národním hrdinou

Z našich dolů a hutí

Mostecko, Sokolovsko a Slezsko jsou to pravé společenství uhlí a oceli. Tento bermudský trojúhelník fosilního průmyslu v průběhu staletí vyprodukoval kumulativně více CO2 než letecká doprava po celém světě. Je to ona bájná krajina, v níž se horníci a hutníci mohou dodnes cítit jako doma.

Neobyčejnou příchylnost Čechů a Moravanů ke štolám a vysokým pecím vycítila i taková bestie, jakou byl Reinhard Heydrich. Než by “slovanské podlidi” odváděl do wehrmachtu, nechal je raději za dobrou odměnu zkušeně tancovat kolem hamrů a ksenků, ať už doma či v říši, čímž povzbudil válečné úsilí Německa nejúčinněji.

Slezsko je dodnes plné lidí, jimž se při pohledu na těžní věže, na vysoké pece a “větrovody” (monumentální trubky obkružující pece) zaleskne slza v oku. Ve skutečnosti už jen řádově desítky tisíc lidí pracují v hutích nebo v dolech, ale přičtěme k tomu národní básníky (Petr Bezruč), vynásobme prvními láskami a umocněme fotografickými alby v každé druhé rodině – a vyjdou nám miliony nostalgiků.

Češi se jim vysmáli

Industrializace Rakouska-Uherska by vypadala docela jinak bez Vítkovických železáren, které v polovině 19. století ovládl vídeňský bankéř Salomon Mayer Rothschild. Ten začal v monarchii jako první vyrábět železo s pomocí koksu a postavil první parostrojní železnici. Od slezských zásob černého uhlí vede přímá linka k výsadní roli českých zemí, které obstarávaly přes polovinu průmyslové produkce Rakouska-Uherska. Ztrátu této své důlní a hutní základny přitom Vídeň hořce oplakávala po konci první světové války celé tři zimy.

„Uhlí není, dříví není, koksu není, vlaky nejedou, továrny stojí každou chvíli. Hrozíme se, že vypnou elektrický proud pro soukromou spotřebu. Tisíce lidí jdou denně do vídeňského lesa na dříví a přinášejí mokré kusy stromů, které se v kamnech doslova vaří a tepla nedají,“ píše novinářka Milena Jesenská na konci roku 1919 z Vídně. Jesenská tam utekla z Prahy s manželem před rodinou, ale na svůj materiální život běduje – v rakouském hlavním městě umírají tisíce lidí na španělskou chřipku a dusí ji „kysaný zápach zatuchlého zelí, který čpí z každé ulice už třetí zimu jako jedovatý výpar lidské bídy.“

Jesenská možná netušila, kdo byl faktickým viníkem rakouské bídy. Byli to její krajané v Praze. „Ve vedení nového československého státu hlásali humanitu, ale moc ji nepraktikovali. A to ani prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Solidaritu se sousedy náš stát mohl prokázat v roce 1919, kdy zahraniční diplomaté na kolenou prosili Prahu, aby poslala uhlí do Vídně, kde lidé umírali zimou. Češi se jim vysmáli, prostě v sobě nenašli tu velkorysost,“ připomenul na sté výročí vyhlášení ČSR český historik žijící v Bostonu Igor Lukeš.

Proč jsme solidaritu vlastně neukázali? Jednoduše se nám nechtělo. Žádná smlouva nás k tomu nezavazovala, tak proč bychom měli? Bylo to přece naše uhlí. Podobný způsob uvažování praktikujeme nadále a je otázkou času, kdy se nám vymstí.

Těžit nás naučili Němci

Krušnohoří bylo po stovky let Silicon Valley vyspělého světa. Dodávalo mu nejcennější kovy, v 16. století razilo univerzální regionální stříbrný Joachimstaler, jako platidlo populární v Evropě natolik, že podle něj později američtí přistěhovalci pojmenovali dolar. V 18. století Křušnohoří učilo svět těžit uran. Zlatá horečka pokračuje nálezem lithia, nejcennějšího kovu současnosti.

Slavná historie je ale spíš dědictvím německých kolonizátorů, povrchová těžba hnědého uhlí se v severočeské pánvi naplno rozjela o hodně později: až po roce 1948. Ferdinand Seibt v knize “Německo a Češi – dějiny jednoho sousedství” popisuje, jak se severní pás Čech a Moravy do poloviny 20. století výrazně odlišoval od zbytku zemí Koruny české: výrazně vyšší hustotou zalidnění, počtem manufaktur, intenzitou zemědělství, spolkovým životem – prostě vším, co zemi dodávalo západní charakter.

Industrializace tohoto prostoru přitom šla vždy ruku v ruce s německým osídlením. To, co začalo Rothschildy, vrcholilo v Sudetech, které měly výrazně odlišný charakter od zbytku země. České průmyslové tradice jsou německým importem. Německo je výrazně pomalejší v opouštění těžby a uhelných elektráren než západní Evropa, Česko jen logicky následuje v řadě.

„Nepodílíme se na žádném technologickém průlomu. V našem zájmu je čekat, než budou nové technologie cenově výhodné, a pak říci: OK, jdeme do toho. V opačném případě snižujeme konkurenceschopnost a zatěžujeme spotřebu domácností,“ shrnuje “pragmatickou” pozici ČR ekonom Miroslav Zámečník.

Útlum jako bumerang

Přestože třeba Británie odstavila většinu uhelných elektráren a vyrábí více energie z obnovitelných zdrojů než z fosilních paliv, na tento útlum docela tvrdě doplácí. Dobře to ilustruje popularita dokumentárního seriálu The Mighty Redcar, v němž se 400 obyvatel průmyslového města z Yorkshire vyrovnává s uzavřením železárny. 

Dozvídáme se, že dvě třetiny z nich hlasovalo pro Brexit. Konec výroby prý zapříčinila levná ocel z Číny, kterou do Evropy pustily obchodní smlouvy uzavřené Bruselem. Sociologické průzkumy po referendu ukázaly, že vyléčení “uhelní pacienti” se hlasováním pro Brexit svým “terapeutům” mstili za detox. Proč? “Byl jim naordinován kosmopolity, kteří jeví větší starost o osud planety než o zavřené fabriky,” říká Thomas Payne z Univerzity v Edinburku. 

Plyne z toho ponaučení, že přechod na bezuhlíkovou ekonomiku se může i po 30 letech vrátit jako bumerang. I kdyby hnědouhelné pánve zezelenaly a změnily se v turistický ráj, mohou vykořenění obyvatelé klidně odhlasovat Czexit. Např. Sasko za posledních 30 let přijalo neuvěřitelné sumy na restrukturalizaci, a hezky se dnes vyjímá v turistických průvodcích, ve volbách přesto volí fašizující Alternativu pro Německo (AfD). Historický resentiment nelze vykoupit penězi.