Podivuhodný příběh o školácích, kteří obdrželi “z nebe” zprávu o stavu planety

Detailní výpovědi školáků zazněly v loňském filmu The Phenomenon, který natočil známý výzkumník “setkání třetího druhu” James Fox. Snímek sám o sobě přinesl celou řadu pozoruhodných svědectví od důvěryhodných lidí, avšak právě scéna ze Zimbabwe měla největší ohlas. Jak vypověděl Fox – jeho manželka má k jeho práci velmi vlažný vztah, prakticky se o ní nezajímá. Avšak o setkání školáků s protagonisty cizí civilizace prohlásila: “Nic silnějšího jsem v životě neviděla.” 

Co se vlastně stalo? Podle výpovědi 62 školáků ve věku od šesti do 12 let, kteří trávili přestávku na školní zahradě, prolétly nad jejich hlavami tři létající objekty. Ty se pohybovaly nerovnoměrně, občas kopírovaly pohyby dětí, ale směřovaly k nejzazšímu rohu pozemku. Děti běžely za nimi. Nakonec přistály těsně na malém křovinatém návrší na hranicí školní zahrady. Z jednoho z objektů “stříbrné barvy a oválného tvaru” vystoupila černá postava v hladkém obleku (“byl vysoký asi jako žák šesté třídy,” vypověděla jedna školačka), s velkýma očima a téměř neviditelnými ústy. S dětmi, které ji upřeně sledovaly, navázala telepatickou konverzaci. 

Školáky a školačky o několik dní později vyzpovídal klinický psychiatr John E. Mack, jenž se setkáními s cizími bytostmi (v angličtině se jim říká “abductions”, tedy “únosy”) profesionálně zabýval. Činil tak bez špetky senzacechtivosti, nesnažil se jevy nijak vysvětlit, zaznamenával jednoduše prožitky svědků. Výpovědi školáků i jejich namalované obrázky se lišily jen v nepodstatných drobnostech. Naopak je spojoval ústřední motiv, který si z “konverzace” s černou postavou odnesly:

“Myslím, že chtějí.. aby lidé pochopili, že vlastně ubližujeme našemu světu, nesmíme být tolik technologičtí..” (Asi osmiletá dívka).

“Nestaráme se dost o planetu. Všechny stromy budou pokáceny. Zmizí vzduch a lidé budou umírat..” (Asi desetiletá dívka).

Po dvaceti letech se svědci fenoménu sešli znovu již jako dospělí lidé. Přestože se mezitím rozprchli po celém světě, živě si na něj pamatovali. Namalovali shodné obrázky, které kreslily jako děti. Shodli se, že o incidentu nikdy nikomu dobrovolně nevyprávějí, protože se bojí stigmatu. O dvě dekády později opakovali před reportéry stejný ústřední motiv, jaký od protagonistů cizí civilizace dostali.

“Snažili se s námi navázat komunikaci, něco nám sdělit. Mělo to co do činění s životním prostředím..”

“Objevovaly se mi v hlavě myšlenky o technologiích. Technologie nám nepomáhá, technologie je špatná..”

“Kráčíme jako lidstvo chybnou cestou a měli bychom si rychle uvědomit, že škodíme planetě. Máme udělat změny.” 

Učitelé v Arielu se v roce 1994 kupodivu nesnažili věc před dětmi bagatelizovat, ale před veřejností zaujali velmi skeptický postoj. Ten postupně změnili. Na konci filmu hovoří tehdejší učitelka a dnešní ředitelka školy Judy Batesová: “Chtěla bych se omluvit. Měla jsem se o to více zajímat. Bála jsem se, že na mě ulpí stigma. Co si dnes myslím, že se tehdy stalo? Navštívili nás mimozemšťané. A to se přesně stalo, ať tomu chcete věřit nebo ne.”