Klima jsme my. Pokud to nepochopíme, nemáme šanci.

Byl Štědrý den roku 1968, když posádku Apolla 8 oslnil nečekaný výjev. Nahrávka tehdejší konverzace prozrazuje úžas astronautů: “Wow, to je pěkný.” “Co to je?” “Východ Země!” “Rychle, rychle, barevný film.” “Mám to!” 

Země si rukou mladých kosmonautů právě pořídila své první selfie. Kolektivním vědomím lidstva to otřáslo. Snímek byl krásný a znepokojivý zároveň. 

Mrtvá hmota měsíčního povrchu v dolní polovině fotky a neprostupná černota kolem. Sto procent života, o němž jsme kdy věděli, se zkoncentrovalo do modré kuličky, která dýchala v sevření nepřátelských živlů. Lidstvo nahlédlo křehkost své existence. Přišel změněný stav vědomí. 

V následující dekádě se zrodilo ekologické hnutí. Ekonom jménem Kenneth Boulding prohlásil: „Pokud někdo zastává názor, že na omezené planetě lze provozovat neomezený růst, je šílenec, anebo ekonom.“ Koncem 60. let slavil Boulding úspěch se svou „etikou kosmické lodi“.

Říká v ní, že planeta není nekonečná, všechen odpad zůstává na palubě, představa o „rozptylu“ továrního kouře je iluze. Nic není možné hodit přes palubu. Kdokoli něco vyrábí, měl by si klást otázku, jak použitý výrobek zase likvidovat. Nemůžeme si dovolit hýření pasažérů první třídy, ale ani zoufalé ubožáky v podpalubí, kteří se zahřívají u ohýnku pálením odpadů.

Akcelerace

To bylo před 50 lety. Dnes to působí zvláštně, protože hned po tomto kolektivním probuzení přišla éra ještě největšího plýtvání. Od počátku 70. let se počet lidí na Zemi zdvojnásobil. Objem zkonzumovaného jídla se ztrojnásobil. Spalujeme čtyřnásobné množství fosilních paliv. Jestli od počátku průmyslové revoluce do roku 1971 vzrostl objem emisí CO2 v atmosféře o 50 ppm (částic na milion), za posledních 50 let se zvýšil rovnou o stovku. 

Do konce 60. let bylo celkem běžné, že lidé považovali plastové nádoby za zboží dlouhodobé spotřeby a schovávali si je ve spíži na pozdější využití. Dnes  plastový obal považujeme za jednorázový produkt a bez uzardění ho vyhodíme do koše.

Řítíme se do katastrofy a už to ani před sebou neskrýváme. Přesto – kdybychom se chtěli zachránit, jakou zátěž bychom měli vyhodit z balonu jako první? Jaký největší příspěvek můžeme vykonat, aby se matka Země z našeho plenění začala vzpamatovávat?

Přestaňme jíst maso. 

Těžba těl

Za posledních 50. let se spotřeba masa zečtyřnásobila. Číňanům, kdysi skromným jedlíkům rýže a zeleniny, se dokonce zpatnáctinásobila. A ještě pořád jsme na polovině konzumace průměrného Američana, který sní 200 kilogramů masa ročně. Projídáme biosféru. 

Celková váha (suché masy) všech domestikovaných zvířat činí 300 milionů tun, zatímco všichni divoce žijící obratlovci váží dohromady jen 10 milionů tun. Přes 90 procent obratlovců pěstujeme pro své žaludky – na pastvinách, v kravínech, vepřínech a v klecových chovech. Těžíme jejich těla jako nerostnou surovinu. 

Na tolik masožravců je planeta malá. Vypěstování gramu proteinu z hovězího si žádá metr čtvereční půdy, gram proteinu z obilí jen 0,04 m2 a rýže 0,02 m2. Hovězí je padesátkrát náročnější na půdu než rostlinná strava. Stejná plocha půdy uživí čtrnáctkrát více veganů než jedlíků masa.

Zatímco před sto lety spotřebovávalo lidstvo asi čtyři procenta přírůstku biomasy na Zemi, její roční “úrody”, ve 21. století to dělá už 20 procent. Člověk projídá vlastní podstatu. Velká část rostlinné úrody končí v žaludcích zvířat, které zabijeme pro maso, které příliš často prostě vyhodíme.

Jen letos ukončíme život 300 milionů krav, 500 milionů koz, 600 milionů ovcí, 700 milionů krocanů, 1,5 miliardy prasat a 70 miliard kuřat. Pěstujeme je za podmínek, které bychom sami nevydrželi ani hodinu. Když se lidé ocitali v koncentračních táborech ve srovnatelném postavení, rozebíhali se dobrovolně k drátům s vysokým napětím.

„Nic nezvýší šance na přežití planety více než vegetariánství,“ řekl na konci života Albert Einstein. Člověk nemusí být Einstein, aby došel ke stejnému závěru. Pokud nezvládneme přímo vegetariánství, měli bychom zkusit alespoň “veganish food”, totiž konzumaci masa jen občas. Ostatně masitá strava je v bohatých zemích jedním z hlavních příčin zdravotních problémů.

Neexistuje větší individuální příspěvek k udržitelnosti života než udělat si pořádek na vlastním talíři – najít v sobě dost soucitu a zdravého rozumu a přestat s tímhle vražedným šílenstvím.

Velký shift

Omezení konzumace masa je současně první krok od sebestřednosti. Zásadním problémem našeho vztahu k planetě není ani tak antropocén (člověk je spolutvůrcem klimatu), ale antropocentrismus (všechno se poměřuje jen vůči člověku). 

Příroda je od biblických časů něčím, co je dobré pro lidstvo. Bible výslovně praví: Bůh stvořil člověka k obrazu svému – a všechno ostatní pro něj, dodáváme k tomu. 

Dokážeme z nějaké přírodniny něco vyrobit? Pak je to užitečná surovina. Ostatní horniny nemají význam. Dá se to vyrobit levně v Asii? Potom se to vyplatí dovážet. Je Asie komfortním místem na dovolenou? Potom stojí za to obdivovat tamní přírodu. Navštívil jsem už dost míst na zeměkouli? Zůstanou letenky levné? Nezdraží ropa a elektřina? 

Tento způsob uvažování se zdal být až do loňského roku legitimním. Ale něco se začalo dít.  Odehrává se jakýsi “green shift” – změna paradigmatu. Školáci demonstrují za přírodu, velké banky a investiční fondy vyhlašují, že budou investovat už jen do zelených technologií, největší firmy Sillicon Valley jsou i největšími investory do ekologických projektů, covid nás učí přehodnocovat nároky na dovolenou a utrácení. Začínáme přemýšlet: Musím vlastně někam letět? Odráží cena ropy a elektřiny dodatečné náklady, které vzniknou jejím spalováním, totiž “externality”?

Je něco dobré – nikoli pro nás – nýbrž PRO PLANETU?

To je docela nový přístup. Je v rozporu s neoliberálním pojetím světa, které půdu a život v oceánu bez okolků prohlašuje za surovinu, která má hodnotu jen tehdy, když ji lze využít jako kapitál pro tvorbu zisku. Kapitalista má nejraději, když na půdu nebo horninu může přilepit cenovku. 

Děti Země, které předloni probudil nářek Grety Thunbergové, naopak pojímají přírodu jako něco, co má hodnotu samo o sobě, bez ohledu na potřeby člověka. Smyslem života je život sám. Takto pojal antropolog John Seed svou knihu Myslet jako hora, která je jedním ze základních děl hlubinné ekologie. 

Ta nezkoumá užitečnost přírody, nýbrž naše pravědomí. 

Myslet jako les

Máme vědomí. Ale co to je? Rozhodně ne něco, co bychom měli výlučně my. Jaké pozdvižení vyvolala kosatka dravá u břehů Kanady, které v červenci 2018 zemřelo mládě a ona ho ještě tři týdny vláčela sebou. “Velryby teskní jako my,” hlásali tehdy překvapivě novinové titulky. Ovšemže teskní, ovšemže zvířata prožívají – každé dítě, každý mudrc, každý hlubinný ekolog a ostatně každý majitel domácího zvířete to ví. Jen se na to oficiálně nějak zapomnělo.

“Pokud se náhle ocitneme v těle netopýra, rovná se to naší smrti?” ptává se posluchačů filozof Thomas Nagel. Jistěže ne, odpovídají sborově. 

Jestliže má netopýr vědomí – musí to být přece “nějaký pocit”, být netopýrem – má ho také strom? Má ho houba? Stromy a houby udržují pod zemí neviditelný svět “hyf”, kde hyfa je cosi jako potrubí. Je to prodloužená ruka houby, která skrze ní dostává od stromů sacharidy, produkty fotosyntézy, k nimž se neumí jinak dostat. Stromům posílá na oplátku fosfor a dusík, živiny, které si houba umí vzít z půdy pomocí enzymů, ale strom to nedokáže. Je to výhodný obchod.

Hyfy tvoří mycelium, které je zároveň médium, protože stromy skrze něj posílají živiny jiným stromům – zcela nezištně, aby les jako celek zůstal zdravý. Chcete říci, že stromy to všechno dělají bez jakéhokoli pocitu? Bez náznaku vědomí?  

Svět je propojen neviditelným potrubím. Kniha Myslet jako hora říká, že pravědomí všeho bytí je základní skutečností světa. Pochopit nám to brání rozum. Ale už i věda se tomuto poznání přestává bránit. Výzkumy kolem DNA, propojování magie, znalosti přírodních národů a vědeckých experimentů dláždí cestu vpřed – k poznání našich předků.

Příběh spásy

Etika, která učí propojenost světa, není antropocentrická, nýbrž biocentrická. Středem je život sám. Svět potřebuje nový Příběh spásy, když neoliberální příběh věčného růstu selhal. 

Myslet jako hora znamená přesně to, z čeho mají legraci lidé, kteří se jinak pyšní selským rozumem – totiž myslet při nákupu večeře na Grónsko. Přesněji na to, aby v Grónsku měly kosatky dost potravy také příští rok. Jenže pravý selský rozum je právě to – myslet nikoli jen na mou dnešní večeři, na co nejlevnější jídlo – ale na to, aby pole neslo úrodu ještě mým dětem. 

Ten nový Příběh spásy vychází z toho, že jsme dohromady jeden les. Nejen my lidé. Ale všechny bytosti – člověk, zvířata, rostliny, hmyz, prvoci… Nemůžeme už vraždit miliardy svých bližních, létat si na steak přes půl světa a myslet si, že nám to projde. Nemůžeme si kupovat každý týden nové oblečení, vytápět čím dál větší domy a silnice brázdit čím dál většími SUV. Opravdu nemůžeme spoléhat na to, že “ekologii” vyřeší elektrické baterky, emisní povolenky a pár korun, které pošleme někam na Amazonský prales. Pomůže nám nové vědomí, ne nové technologie.  

Klima je bestie

Všechno začalo klimatem. Nebýt toho, že klimatické změny pocítila na své kůži podstatná část lidstva, žádný Green Shift by se nyní neodehrával.

Klima je živé a my jsme součástí tohoto života. Každý náš malý krok – jestli si koupíme pstruha domácího nebo tuňáka dovezeného přes půl zeměkoule – má měřitelný vliv na to, jakou rychlostí bude tát arktický ledový příkrov příští rok. 

Klima je systém zpětných vazeb, každá molekula CO2 zahřívá atmosféru. Klima je bestie, jak říkají někteří vědci, dokáže zuřit, a nám se tuhle bestii daří budit ze spánku. Výlov ryb z oceánů ovlivňuje život planktonu, který je největším “požíračem” CO2 (nikoliv  stromy). Je zcela prokázáno, že lidská aktivita přispívá k růstu CO2, jen se ještě neví, jak moc. Poslední údaje jsou bohužel čím dál pesimističtější. 

Ve většině lidských dovedností nás brzy překoná umělá inteligence. Ale člověk se tím nemusí trápit, o jeho budoucnosti nerozhoduje, zda bude chytřejší, rychlejší, výkonnější, úspěšnější. Jde jen o to, zda budeme lidštější. Skromnější, menší, spokojenější. Zda začneme chápat, že všechno co děláme – jak bydlíme, jak jíme, jak nakupujeme, kde pracujeme, koho volíme – ovlivňuje život kolem nás. A že tento život je tvůrcem klimatu, příčinou toho, zda půda bude živá nebo mrtvá, zda teplota dál poroste a zda covid bude jen první z pohrom, na které jsme si zadělali svým chováním k ostatním živým tvorům. 

Jak je možné se ke změnám klimatu postavit v praktické rovině? Jisté vodítko nabízí Bill Gates ve své nedávné eseji pro časopis Time. “Jako konzument – anebo podnikatel – můžete vysílat k trhům signál, že lidé chtějí alternativy s nízkou uhlíkovou stopou a jsou ochotni si za ni připlatit. Když si koupíte elektrický vůz, tepelné čerpadlo nebo burger z rostlinného masa, říkáte tím: pro tyhle věci existuje trh, my to koupíme.”

Téměř pro každý běžný výrobek existuje nějaká lepší, karbonově neutrálnější varianta. Většina distributorů elektřiny nabízí možnost kupovat energii z obnovitelných zdrojů. Jídlo na stůl nemusí nutně cestovat přes půl zeměkoule. Může ho vyrobit místní výrobce s ekologicky šetrným hospodářstvím. Zločinem je “fast fashion” – je třeba nakupovat textil pro dlouhodobou spotřebu. Vyhnout se plastovým obalům. Internetový vyhlevač Ecosia.org vysadí za každých 45 dotazů ve světě jeden strom. Funguje dobře. 

Zrušením dovolené v Thajsku ušetříme dvě tuny CO2. Když odstavíme automobil, ušetříme ročně totéž. Když si instalujeme na střechu fotovoltaický panel, posíláme tím signál uhelným elektrárnám, že se bez nich brzy obejdeme. Když přestaneme kupovat maso od velkých výrobců, posíláme signál velkochovům, že s jejich praxí nesouhlasíme. 

Je třeba se probudit z toho šílenství, kterému jsme propadli. Kdo otevře oči, může pak pomoci ze spánku ostatním. Snad se probudí dostatek lidí dřív, než bude pozdě. 

Lubomír Heger, Jan Müller

(Text vyšel původně v magazínu Umění darovat)