Je Země kosmická loď, anebo záchranný člun?

Kovbojská etika 

První si vzala za vzor chování kovbojů. Ti se pohybovali pohádkově prázdnou krajinou a bezmyšlenkovitě plýtvali – zabili bizona, vyřízli mu jen jazyk a zbytek nechali na místě. Naháněli si lovnou zvěř pálením porostů. Znečišťovali tábořiště i vodu, nepočítali s tím, že se ještě na místo vrátí.

Stejně tak se v 60. letech chovala i západní společnost – ekonomové pěli ódy na plýtvání, zrychlovalo podle nich ekonomický růst. V Detroitu vzplanula řeka přesycená odpady z rafinérie. (A v roce 1985 vzplanulo mrtvé rameno Labe u Pardubic.) “Kovbojskou etiku” šlo praktikovat tak dlouho, dokud trvalo osídlování – když kovbojové dorazili k oceánu na druhé straně, museli si položit otázku, jak neomezené jsou jejich zdroje.

Etika kosmické lodi

Další metaforou, s níž přišel Boulding, byla etika kosmické lodi. Prérie není nekonečná, Země se podobá spíše kosmické lodi, kde všechen odpad zůstává na palubě. Rozptyl továrního kouře nebo výfukových plynů – to je pouhá iluze. Navíc vegetace, která by zplodiny mohla vstřebat, dramaticky ubývá. Jsme na lodi, nic není možné hodit přes palubu.

Kdokoli něco vyrábí, měl by si předně klást otázku, kdo a jak bude jeho výrobek likvidovat. Na téhle lodi si nemůžeme dovolit ani držet zoufalé ubožáky v podpalubí, kteří si zapálí ohníček a propálí nám kabely. Potřebujeme omezovat spotřebu v první třídě a ulehčovat lidem život ve třetí – jako to chtěl F.D. Roosevelt.

Tuhle idealistickou etiku vystřídala vlna snobismu a sobectví, která dorazila na přelomu 70. a 80. let spolu s Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou. Tehdy se pocit sounáležitosti kamsi vytratil.

Etika záchranného člunu

S radikálně odlišnou ideou přišel v polovině 70. let ekolog (sic) Kenneth Hardin – formuloval etiku záchranného člunu. Každá kosmická loď podle něj musí mít kapitána – a toho Země postrádá. Perou se na ní sobecké skupiny, které si přičítají práva bez odpovědnosti. Je to jako hospodská rvačka, psal Hardin – ale bez hostinského.

Podle něj Země není ani kovbojská divočina, ani kosmická loď, nýbrž cosi jako temné moře, na němž se plaví lidstvo v různých lodích. Jsou tu solidní parníky, jež poskytují nejen přežití, ale i kulturní hodnoty navíc. Naneštěstí se na ně vejde sotva třetina lidstva. Zbytek se tísní na přeplněných pramicích a vorech, jejichž pasažéři co chvíli padají do moře a tonou.

Jak se k tomu postavíme? Budeme je vytahovat a poskytovat jim první pomoc? Nikoli, odpovídá Hardin, který byl malthusiánem jak vyšitým! Jeho etika záchranného člunu říká, že i parníky mají omezenou kapacitu. Možná ještě nejsou plné, jenže koho z tonoucích vzít na palubu? Dokonalá spravedlnost neexistuje. Můžeme losovat a zachránit pár šťastlivců – ale dalším budeme muset šlapat na ruce, drtit jim klouby, aby naši loď nepotopili.

Lepší bude nebrat na palubu nikoho. Připadá vám to nekřesťanské? Můžete skočit do vody a uvolnit místo někomu méně přecitlivělému. Když není v naší moci zachránit všechny tonoucí, zachraňme alespoň sebe a uchovejme své kulturní hodnoty pro budoucnost. Humanitární úsilí jen prodlužuje bídu. Třetí svět stejně postihne nějaký hladomor, válka či zemětřesení. Je to prý nutné k udržení populační rovnováhy.

Hypotéza Gaia

V roce 1979 ze zrodila hypotéza, jejíž kouzlo zastínilo všechny předchozí metafory. Fyzik a vynálezce James Lovelock prezentoval vědecký koncept (!), který na kolegy nejprve působil jako nějaká new age fantazie, ale dnes už je přijímána širokou skupinou vědců. Floru a faunu si podle něj planeta Země pořídila proto, aby si jeho prostřednictvím udržovala nízkou koncentraci CO2 v atmosféře, a vzhledem k relativně nebezpečné blízkosti Slunci i příznivou teplotu.

Gaia byla v řeckém podání bohyní, posvátnou přírodou, Duchem světa (Platon), animem, principem života, smrtelnou duší. Lovelock přesto k životu nechoval žádný sentimentální vztah – chápal Zemi jako superorganismus, který pomocí flory spotřebovává nadbytečný uhlík a ukládá jej do zemského pláště a oceánů. Lidstvo podle něj tento organismus ohrožuje – nikoli na životě, nýbrž činí jej zranitelnějším vůči různým změnám.

Etika biocentrikova

Biocentrismus je představa, že život sám, nejen lidský osud, je zdrojem smyslu a hodnoty. Začíná údivem nad tím, že život vůbec je, že není jen prázdnota. Pozorovatel je světem okouzlen, přestává být světským a stává se posvátným. Očividně nevznikl jen proto, aby mu sloužil, má vlastní hodnotu i bez něj.

“Skutečný začátek vědomí není 'cogito ergo sum', jak tvrdil Descartes, nýbrž zření, že se nacházím uprostřed společenství, které chce žít,” napsal teolog Albert Schweitzer. “Je to tajemné naplnění radosti a hrůza ze zničení a bolesti.” Schweitzer je přesvědčen, že nadejde den, kdy se lidstvu bude zdát neuvěřitelné, jak mohlo být tak kruté (a podřídit třeba zvířata průmyslovému holokaustu). Proč je vlastně na světě zlo? “Nevím,” odpovídá bolestně teolog. “Zlo je záhada.”

Filozofové Schweitzerovu etiku úcty k životu zpochybnili jako sacharinovou sentimentalitu. Přepokládá totiž výchozí prožitek okouzlení, který není přístupný všem. “Můžeme předložit rozumové důvody pro požadavek, aby tento postoj zaujaly všechny rozumové bytosti?” zněla jejich výhrada. “K čemu je takový bobr vlastně dobrý?” zeptá se antropocentrik. “A k čemu jste dobrý vy?” odpovídá mu biocentrik. “Jsme jen členy živočišného společenství. A jako pozdně příchozím nám náleží skromnost. Oproti bohatství života ještě před dvěma sty lety jsme nabídli alternativu zbídačeného světa. Měli bychom si osvojit více pokory.”

Etika antropocentrikova

Jestliže biocentrik vychází z toho, že svět je sám o sobě dobrý, americká přírodovědkyně Annie Dillardová v knize Pilgrim at Tinker Creek namítá, že příroda není ani dobrá, ani zlá, je jen naprosto bezcitná.

“Kočka si hraje s myší – neloví, jen zmrzačuje a dál si hraje. Kojoti požírají ovci zaživa. Miliony organismů se rodí a zanikají, jen aby přežila hrstka jedinců. Ti, kdo přežili, na konci léta nesou jizvy života – motýli s potrhanými křídly, pavouci bez některé nohy. A Matka Příroda? Přihlíží tomu s blahosklonnou lhostejností. Na utrpení jí nezáleží,” píše Dillardová.

Soucitem trpí jedině člověk, který bezcitnost přírody pozoruje. Zvířata se až na výjimečné situace chovají jako naprogramované automaty. “Šimpanze si lze získat pro kdejakou neplechu, ale nikdy jej nepřesvědčíte, aby vám daroval banán výměnou za slib věčného života,“ píše Yuval Harari. Teprve s člověkem podle Dillardové do světa savců vstupuje opravdová kooperace: gorily spolu vyvádí ledacos, ale zatím nikdo neviděl, že by spolu nesly kládu každá za jeden konec.

Až s člověkem přichází do světa altruismus i dobrá vůle: zatímco vlk se řídí jen pudem a není schopen jednat pro dobro člověka, člověk se řídí morálním zákonem a je schopen jednat pro dobro vlka. Dokonce i pro dobro dobra!

Ekologie je pozoruhodná věda. Vyplývá z ní, že člověk je ze všech druhů schopen těch nejušlechtilejších činů – a současně největších zvěrstev. To my, ne zvířata, činíme zvěrstva. Ušlechtilí jsme jen výjimečně, zvěrstva však produkujeme jako na běžícím pásu. Když už jsme u pásů, pásovou výrobu nevymyslel Ford, ten jen převzal patent z chicagských jatek.

Etika antisnobova

Jak již bylo řečeno, Ameriku během 70. let nakrátko okouzlila idea dobrovolné skromnosti. Prezident Jimmy Carter chodil pěšky, namísto klimatizace větral a český filozof Erazim Kohák si vlastníma rukama postavil v New Hampshire srub. Až do nástupu nového apoštola konzumerismu Ronalda Reagana spotřeba energie klesala.

Konzum je askety považován za narkotikum – nesmyslnosti životů čelí lidé tím, že si “jdou něco koupit”. Reklama je přesvědčila, že se jich po nákupu zmocní extatické štěstí. Konzumní toxikomanii považuje asketa za anonymní hydru naprogramovanou na maximalizaci zisku.

Bulvární média vytvořila stereotyp askety – jde o jakéhosi obyvatele jeskyně, jenž se nemyje, pije pramenitou vodu, živí se kořínky a odívá se kožemi. Propagátor dobrovolné skromnosti Duane Elgin ovšem svou etiku prezentuje jako antisnobismus. “Člověk snese mnoho smysluplného strádání a málo nesmyslného nadbytku,” píše.

Zkratka s.nob. – sine nobilitatis – označovala synky zbohatlíků gründerské éry, kteří se ostentativním bohatstvím snažili na šlechtických školách nahradit nedostatek šlechtické výchovy. Antisnob věří, že přirozená je pro člověka touha mít dostatek – nikoli mít stále více. Vlastní zájem ztotožňuje se zájmem světa, což obnáší i zvýšení spotřeby chudých a snížení spotřeby bohatých. “Antisnobismus není askeze – je to výběrová náročnost,” říká Kohák.

Etika konzumentova

V 80. letech narazila etika skromnosti na neoliberály. “Šetřit je neamerické,” řekl Ronald Reagan. “Americký způsob života nesmí být v sázce,” zpražil v roce 1992 George H. W. Bush účastníky klimatické konference v Rio de Janeiru. O pár let později napsal E. U. von Weizsäcker dnes polozapomenutou knihu Faktor Vier: Dvojnásobný blahobyt – při poloviční spotřebě přírodních zdrojů. S ničím geniálnějším vyznavači ideje nekonečného růstu od té doby nepřišli.

Blahobyt od Reaganových časů významově splynul s rostoucí spotřebou, která skutečně roste, aniž by se však lidé cítili blahobytněji. Moderní globalista věří ve věčný pokrok, který zajistí technika a lepší strava (průměrné IQ lidské populace roste díky lepším živinám průměrně o tři body za dekádu). Současně se obává, že při dlouhodobém poklesu globální spotřeby časem nastane hladomor a válka. Lidstvo je tudíž k růstu odsouzeno, i kdyby měl přinést ekologický kolaps.

Někomu to může připomínat aviatický efekt zvaný “roh rakve”, při němž letadlo nabírá výšku i rychlost tak dlouho, dokud ho aerodynamické síly neobrátí do střemhlavého pádu. Věčný optimista se ale směje – přelomové události obvykle nikdo neumí předpovědět a od kolapsu lidstvo jako vždy ochrání nějaká směs štěstí a důvtipu.

Anebo alespoň jemu – konzumentovi z přesvědčení – jeho ostré lokty dokáží prorazit cestu na nějaký ten záchranný člun, kdyby to celé nevyšlo.